METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Završením trilogie „Officium Tenebrarum“ postavené na biblických motivech a interpretaci vybraných aspektů křesťanské liturgické tradice je „Winds Devouring Men“ po pěti letech od vydání závěrečného alba „Umbersun“ novou etapou v hudební a do jisté míry také tematické orientaci seskupení. Jedná se o první částí pentalogického cyklu, který opětovně nachází oporu v celistvém konceptu lehce se tentokrát dotýkajícího antických mytologických prvků, ovšem umně skrytých v projekci intimních momentů a myšlenek.
Ačkoliv se to nemusí zdát na první pohled patrné, představuje album v mnoha směrech výrazný krok kupředu. Dalo by se říci, že „Winds Devouring Men“ je přechodným bodem mezi minulou a budoucí tváří kapely, na jejímž povrchu letmo probleskují poslední záchvěvy atmosféry biblického „Umbersun“ („Silent Slumber: A God That Breeds Pestilence“) a tvar nabývají modernějšími postupy. Rozvláčná neoklasická poloha je i nadále nedílnou součástí hudby, jakož i emocionální procítěnost, tíživá bolestivost a melancholie spolu s pocitem „konečnosti věcí“. Vlastně jsou přítomny všechny typické muzikální i hudbu přesahující prvky, které jako celek tvoří to, čím ELEND je. Ovšem způsob, jakým se s nimi nakládá, je jiný. Oplývá homogenitou, sevřeností a podstatně vyzrálejším skladatelským rukopisem dávajícím písním velmi lyrický tvar. „Winds Devouring Men“ je prvním krůčkem k horizontům moderny a z hlediska kompozice částečně čerpá inspiraci v experimentálně-hudebním směru „musique concrète“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Musique_Concr%E8te). To je východisko, v němž nezřídka proklamovaná „hudební brutalita“ ELEND (zejména „Umbersun“) nabývá nových rozměrů projekcí tvrdých industriálních a kovových zvuků, disonantních ploch a místy má dokonce velmi blízko k noise („Winds Devouring Men“).
Zatímco první a poslední třetina alba se nese ve znamení opětovného návratu ke klidnější a subtilnější, přesto však o nic méně temné tváři ELEND prostoupené sametem smyčcových ploch a perkusí, prostřední část („Away From Harren Stars“, „Winds Devouring Men“, „Vision Is All That Matters“) svou tvrdostí a do jisté míry také posluchačskou nepřístupností odkazuje právě k výše uvedeným postupům. Na poměry ELEND oplývá převážná většina skladeb nezvyklou přímočarostí a dalo by se říci i uhlazeností. Nejsou již tak divoce strukturované a nabývají konvenčnějšího tvaru. Nicméně tento pro někoho negativní fakt je vyrovnán bohatostí zvukových vrstev a pestrými aranžemi. Podstatně větší prostor dostává naléhavý čistý mužský zpěv tu tam doprovázený éterickým sopránem Esteri Rémond. Angažmá živého nástrojového obsazení (smyčce, dechy), které sice není příliš početné, také zanechává na konečném výsledku spolu s masivní produkcí výraznou stopu.
„Winds Devouring Men“ syntetizuje doposud nevýraznější a nejlepší prvky ELEND a z hlediska pomyslného nového začátku jeho hudební forma naznačuje leccos v dalším směřování. Nahrávka je jiná a přesto dýchá snadno rozpoznatelným prizmatem minulé tvorby, možná i proto, že právě hudebně stojí kdesi na pomezí. Nejedná se zatím o výraznou revoluci (které se patrně dočkáme na následujících albech cyklu), ale jednoznačně také ne o krok zpátky. Jde o výborně zvládnutou hudbu, která nepostrádá hloubku, emoce a schopnost vtáhnout posluchače do svého imaginárního světa a obohatit jej. A to, myslím, není vůbec málo.
Dalo by se říci, že „Winds Devouring Men“ je přechodným bodem mezi minulou a budoucí tváří kapely syntetizující doposud nevýraznější a nejlepší hudební prvky ELEND. Z hlediska pomyslného nového začátku nejde prozatím o výraznější hudební revoluci, ale posun je více než zřetelný a hudební forma alba naznačuje leccos v dalším směřování.
8 / 10
1. The Poisonous Eye
2. Worn Out With Dreams
3. Charis
4. Under War-Broken Trees
5. Away From Barren Stars
6. Winds Devouring Men
7. Vision Is All That Matters
8. The Newborn Sailor
9. The Plain Masks Of Daylight
10. A Staggering Moon
11. Silent Slumber: A God That Breeds Pestilence (bonus na digipakové verzi)
A World In Their Screams (2007)
Sunwar The Dead (2004)
Winds Devouring Men (2003)
The Umbersun / Au tréfonds des Ténèbres (1998)
Weeping Nights (1997)
Les Ténèbres du Dehors (1996)
Leçons de Ténèbres (1994)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Prophecy
Stopáž: 65:37
Produkce: Iskandar Hasnawi, Sébastien Roland, Renaud Tschirner
Studio: The Fall
Vzhľadom na to, že každý diel "winds cycle" ELEND skladajú a nahrávajú až po dokončení predošlého, mám pocit, že úvodná časť, zrodená po piatich rokoch ničoty, tak trochu "pláva na vode". Ako ouvertúra má "Winds Devouring Men" svoje miesto, ako samotný album by som ho však ani v rámci diskografie ELEND príliš vysoko nehodnotil. Na definitívny ortieľ si však ešte tri roky počkám... zatiaľ je to za 7.
-bez slovního hodnocení-
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.